čtvrtek 30. června 2016

KOMU PATŘÍ KRYM?
Zdeněk Žemlička
Úvod
Tahle otázka je už sama o sobě pořádně zavádějící. Jelikož se o toto území handrkují dva státy bývalého Sovětského svazu (Ukrajina a Rusko), může to vypadat, že jeden z nich má pravdu a druhý ne. Krym buď patří Ukrajině, anebo Rusku. Pak každý světoobčan, který se cítí být oprávněn a dostatečně kvalifikován k tomu, aby to rozsoudil, dá jednu z těchto dvou odpovědí. A takových světoobčanů, kteří se dle vlastního mínění dokonale vyznají v mezinárodním právu a mají zevrubný přehled o historii Krymu, je dnes habaděj, dokonce i v naší mrňavé republice.
„Samozřejmě, že Krym je ukrajinský,“ slyšel jsem nedávno od jednoho takového všeznalce. „A když ho Rusko anektovalo, porušilo tím mezinárodní právo.“ Zeptal jsem se ho: „A jaký bod, článek nebo paragraf mezinárodního práva tím porušilo?“ Na to mi nedal odpověď a evidentně to nevěděl. Nepokládám se za dokonalého znalce mezinárodního práva, takže hlavní rozdíl mezi námi je v tom, že já nevynáším ukvapeně takové kategorické soudy.


Mezinárodní právo
Aspoň ocituji něco o charakteru mezinárodního práva z wikipedie: Právo jako takové je spjato s nadřazeností normotvorné vůle (zákonodárce) a podřízeností subjektů, což je však mezi subjekty (suverénními státy) mezinárodního práva velmi sporné. Charakter mezinárodního práva určuje prostředí mezinárodního společenství, v němž se prosazuje. Toto společenství je především společenstvím států a ve vztazích svrchované rovnosti mezi nimi, právo vnitrostátního typu prostě působit nemůže.
Všechny základní instituty mezinárodního práva se proto nutně rozvíjely jinak, než v systémech práva vnitrostátního. Základní vlastností mezinárodního práva je jeho souřadnost, zprostředkovaná uplatněním zásady svrchované rovnosti. Existence mezinárodního práva nepředpokládá nadřazenou, centralizovanou zákonodárnou, výkonnou a soudní moc. Státy, coby subjekty, v něm hrají dvojjedinou, jakkoli na první pohled neslučitelnou roli. Jsou současně normotvůrci mezinárodního práva i jeho adresáty.
(Valné shromáždění OSN zdánlivě někdy vystupuje jako celosvětový normotvůrce, při bližším posouzení však takové tvrzení neobstojí. Akty Valného shromáždění jsou jednak pro státy toliko právně nezávaznými doporučeními, a také jsou tyto akty z velké části určeny k regulaci vnitřních poměrů OSN a představují jen jakési „vnitřní“ právo mezinárodní organizace.) Z povahy mezinárodního práva se odvíjí decentralizovaný výkon donucovacích pravomocí samotnými státy - subjekty mezinárodního práva. Donucování v režii jednotlivých států, jejichž reálná síla i mocenský vliv se výrazně liší, není optimální k zajištění efektivity mezinárodního práva.
Z toho vyplývá, že určení toho, zda konkrétní území spadá pod správu toho či onoho státu, je velmi obtížné a v řadě případů nejednoznačné. K takovým závěrům lze navíc dospět jedině na základě mezistátní dohody, a že žádný stát ani skupina států si nemůže uzurpovat právo na rozhodující pravomoc. Takovou pravomoc nemá ani Valné shromáždění OSN. Jak je vidět, řešení lze dosáhnout jedině širokou dohodou, jejíž součástí bude samozřejmě i Rusko, a to je jediná věc, kterou můžeme považovat za samozřejmou. Pokud jsme v situaci, kdy taková dohoda neexistuje, nelze nic jednoznačně určit a už vůbec není v souladu s mezinárodním právem si určité řešení vynucovat například ekonomickými sankcemi.
Důležitou součástí mezinárodního práva je „zásada sebeurčení národů“, někdy též nazývaná „právo národů na sebeurčení“. Tato zásada byla formulována v 19. století. Hlavním zastáncem této myšlenky byly USA a prezident Woodrow Wilson. Byla uplatňována při rozpadu velkých mnohonárodních států (Osmanská říše, Rakousko-Uhersko) nebo při emancipaci a úsilí o nezávislost koloniálních národů. Její uplatňování nebylo vždy jednoduché a bývalo spojeno s komplikacemi a zmatky, zvláště při vytyčování hranic. Někdy bylo i zneužito, a to v případech, kdy právo na sebeurčení bylo poskytnuto extrémisticky a zločinecky se chovající národnostní menšině invazivního původu (sudetští Němci, Albánci v Kosovu).
Zásada sebeurčení je součástí Charty OSN (článek 1, odstavec 2 a článek 55). Rozšířena byla „Deklarací o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům“ z roku 1960 a „Pakty lidských práv“ z roku 1966. Byla potvrzena a smluvně zakotvena v „Paktu hospodářských, sociálních a kulturních práv“ (článek 1) a v „Paktu občanských a politických práv“ (článek 1), schválených jednomyslně 16. prosince 1966 Valným shromážděním OSN.
Jak již bylo řečeno, dokumenty Valného shromáždění nemusí být právně závazné a mohly by mít pouze charakter pouhého doporučení. Jenže u zásady sebeurčení národů je třeba vycházet z toho, že byla schválena jednomyslně! Taková shoda je velmi vzácná. Tváří v tvář této skutečnosti by bylo tvrzení o právní nezávaznosti naprosto směšné. Přesto se takové tvrzení objevilo. Po projednání v právním výboru na XX. a XXI.  zasedání VS OSN však byly veškeré pochybnosti odstraněny.
Zásada sebeurčení má 2 složky: 1) Právo na nezávislost, které zahrnuje právo každého národa na oddělení se a utvoření vlastního nezávislého státu nebo přidružení se k jinému státu. 2) Právo svobodně rozhodovat o svém politickém, ekonomickém a sociálním uspořádání.
Nositelem práva sebeurčení nemůže být mizivá menšina obyvatelstva v ně­které dosud závislé zemi, kde jednostranné vyhlášení nezávislosti touto skupinkou by mohlo sloužit k upevnění panství menšiny nad domorodým obyvatelstvem uvnitř "nezávislého státu" a ke zbavení většiny práva na svobodu a zřízení vlastního nezávislého státu.
Státy jsou jen nositeli povinností plynoucích ze zásady sebeurčení, které představují rub práv národů na sebeurčení a slouží k zajištění a dosažení těchto práv. Tyto povinnosti států jsou však podmíněny existencí zásady sebeurčení a existencí národů jakožto subjektů práv plynoucích z této zásady, především práva na nezávislost a na svobodné uspořádání vnitřního života podle vlastních představ toho kterého národa.
Historie Krymu
Problém Krymu je o to komplikovanější, že jeho historie je nesmírně složitá a řada rozhodnutí o jeho správě byla učiněna v rámci Sovětského svazu. Režim, který zde přes 70 let vládl, nebyl demokratický a jednotlivé republiky, jež tento totalitní útvar zahrnoval, měly v jeho rámci často jen formální pravomoci. Rozhodnutí jejich orgánů byla většinou jen plněním příkazů centrální moci. Je tedy velmi sporné, zda zásahy do hranic jednotlivých republik i autonomních oblastí lze vůbec uznat.
Vůči obyvatelstvu však měly veškeré orgány SSSR, jak vrcholné, tak i místní, absolutní moc. Územní přesuny byly celkem obvyklé a na jejich realizaci neměli občané žádný vliv. Nejen názory a přání, ale i práva a zájmy občanů byly ignorovány, referendum nebylo nikdy a nikde praktikováno a neexistovalo ani teoreticky v zákonech nebo ústavě. V těchto rozhodnutích mělo často prioritu osobní přání generálního tajemníka SSSR, jenž byl vybaven diktátorskými pravomocemi.
To se netýká pouze otázky Krymu, nýbrž i Donbasu, Jižní Osetie, Abcházie a jiných území. Například Jižní Osetie se na základě rozhodnutí Stalina, který byl Gruzínec (vlastní jméno Džugašvili), dostala pod správu Gruzie. Předtím, tedy od roku 1801 do roku 1918, byla Jižní Osetie součástí Ruska.
Po kolapsu carského režimu se načas osamostatnila Gruzie (Gruzínská demokratická republika – 1918 – 1921) a prvním krokem nového státu bylo násilné uchvácení Jižní Osetie. Osetinci se vzbouřili a vypuklo povstání. Roku 1919 zahynulo v bojích nebo bylo povražděno 3.000 Osetinců, při druhém povstání v roce 1920 už 7.000. Krom toho v důsledku hladomoru a epidemií zemřelo 13.000 Osetinců.
Válka trvala až do roku 1920, kdy Jižní Osetii obsadila Rudá armáda. Obyvatelé bláhově doufali, že v rámci Sovětského svazu se znovu stanou součástí Ruska a budou se moci sjednotit se Severní Osetií. Tento jejich sen se nenaplnil. Po invazi Rudé armády do Gruzie (1921) byla v dubnu 1922 navzdory nevoli občanů Osetie opět rozdělena a její jižní část přiřknuta Gruzii jako autonomní oblast. Osetinci byli následně vystaveni tak brutálnímu národnostnímu útlaku, jaký nebyl ani v Sovětském svazu obvyklý. Úředními jazyky byla pouze gruzínština a ruština, v osetinském jazyku se neučilo ani na školách.
Chápu, že tato historie se zdá být vzhledem k tématu „Krym“ trochu mimo mísu. Přesto s tím má co dělat, protože vrhá úplně jiné světlo na události roku 2008, tedy na rusko-gruzínskou válku. Složitost dějin Krymu není o nic menší. Od roku 1449 do roku 1783 zde byl Krymský chanát, vazal Osmanské říše. Tataři odtud podnikali nájezdy do Ruska. V roce 1571 přepadli a vypálili Moskvu, shořelo vše mimo Kremlu. V období od roku 1500 do roku 1700 odvlekli z Ruska a Ukrajiny 2 až 3 miliony Rusů, Ukrajinců, Bělorusů a Poláků, které pak prodali do tureckého otroctví. V roce 1663 vtrhli krymští Tataři se svými tureckými spojenci dokonce až na Moravu, odkud unesli 12.000 lidí.
Po rusko-turecké válce 1768 – 1774 se Krymský chanát stal nezávislým na Turecku. Jenže Osmanská říše stále usilovala o opětné získání Krymu. Carevna Kateřina Veliká již však nemínila tuhle veš v kožichu ruského medvěda dále tolerovat a roku 1784 poloostrov anektovala. To se pochopitelně nelíbilo Turecku a roku 1787 vypukla další rusko-turecká válka, jež trvala až do roku 1792. Po další porážce Turecko ruský zábor Krymu uznalo.
V roce 1854 se Turecko znovu pokusilo získat Krym zpět s pomocí Francie a Velké Británie. 25. března tato koalice vyhlásila Rusku válku. Britové a Francouzi vyslali své expediční síly na poloostrov a vypukla tzv. krymská válka. Vojska Velké Británie a Francie oblehla Sevastopol. Ve známé bitvě o Balaklavu však Britové utrpěli těžkou porážku v důsledku taktické chyby. 600 mužů lehké kavalerie bylo vysláno do úzkého údolí, jemuž na okolních kopcích dominovaly baterie ruského dělostřelectva. Masakr přežilo méně než 100 britských vojáků. Rusům se však nepodařilo prolomit obklíčení.
Během obléhání Sevastopolu se Francouzi a Britové pokusili dobýt i přístavní město Taganrog u Azovského moře, avšak Rusové odrazili všechny tři jejich útoky. Po ročním obléhání Sevastopol 8. září 1855 padl. Rusové však spálili město a přes přístav se jim podařilo probít ven. Rusko bylo sice poraženo, ale Britové a Turci utrpěli tak těžké ztráty, že nikdo neměl na pokračování války ani pomyšlení. Rusko ztratilo města Kars (severovýchod dnešního Turecka) a Budžak (Moldávie). Vojska Británie, Francie a Turecka však musela opustit všechna dobytá území v Rusku včetně Sevastopolu. Krym zůstal ruský.
Po bolševické revoluci během občanské války byl Krym v letech 1918 – 1921 střediskem Bílé armády. Po porážce bělogvardějců byl roku 1921 opět připojen k Ruské federaci jako autonomní republika. Stalin pak prohlásil krymské Tatary za zrádce a většinu z nich (cca 220.000) nechal deportovat do Uzbekistánu, na Sibiř a na Ural. Za 2. světové války byl poloostrov v letech 1941 – 1944 okupován nacistickým Německem. Po válce byl jeho status změněn z autonomní republiky na autonomní oblast.
19. února 1954 byl Krym z iniciativy Nikity Chruščova vyňat z území Ruska a administrativně přičleněn k Ukrajině (Chruščov byl napůl Ukrajinec). Obyvatel Krymu se nikdo neptal. Tento krok byl však porušením i tehdy platných sovětských zákonů, podle nichž jakékoliv změny hranic Ruské federativní sovětské socialistické republiky bylo možno provést jedině s jejím deklarovaným souhlasem. Takový souhlas však nebyl Chruščovovi nikdy udělen. Veškeré dokumenty o předání Krymu pocházejí pouze z Nejvyššího sovětu SSSR a z ÚV KSSS. Skutečným důvodem byla Chruščovova snaha uplatit 1. tajemníka KS Ukrajiny Kyryčenka, aby získal jeho podporu ve vnitrostranickém boji o moc s premiérem Malenkovem.
V 60. letech byli krymští Tataři rehabilitováni, avšak návrat do vlasti jim byl povolen až roku 1988. Majetek jim však nikdy navrácen nebyl. Dnes jich je na Krymu 270.000, což je asi 12% obyvatel. 150.000 jich stále žije v diaspoře v jiných zemích.
Uvolnění přišlo až začátkem 90. let. 20. ledna 1991 proběhlo na Krymu referendum za vznik autonomní republiky v rámci Sovětského svazu. Referenda se účastnilo 1.441.019 lidí, tj. 81,37% obyvatel. Pro založení Krymské ASSR hlasovalo 93,26 % voličů. 1. prosince 1991 proběhlo na Ukrajině referendum o nezávislosti. V něm se pro odtržení vyjádřilo 54% obyvatel Krymu, mnozí si však neuvědomovali, že tím nepřímo hlasují pro setrvání Krymu v rámci Ukrajiny. Navíc byl porušen zákon o „Pořádku pro řešení otázek, spojených s vystoupením svazové republiky z SSSR“. Tento zákon umožňoval jednotlivým zemím odtržení od Sovětského svazu na základě referenda. Podle něj však mělo v autonomních republikách proběhnout referendum odděleně. To se však v případě Krymu nestalo.
4. září 1991 přijal Vrchní sovět Autonomní republiky Krym „Deklaraci o suverenitě republiky“, jíž byla vyjádřena snaha vytvořit demokratickou vládu v rámci Ukrajiny. O půl roku později 5. května 1992 vyhlásil parlament Autonomní republiky Krym „Akt o vyhlášení vládní nezávislosti Republiky Krym“. Ten měl být v srpnu potvrzen referendem. Podle doznání tehdejšího prezidenta Ukrajiny Leonida Kravčuka se již tehdy uvažovalo o válce a hrozby byly realitou.
Z Kyjeva přišla okamžitě výzva ke zrušení referenda s ultimátem na 1 týden. Představitelé Krymu se zalekli a 6. května odhlasoval krymský parlament novou ústavu s dodatkem, že Krym je součástí Ukrajiny. V červnu 1992 bylo dosaženo dohody o autonomii Krymu. V lednu 1994 se na Krymu konaly volby, v nichž zvítězili politikové naklonění k odtržení od Ukrajiny. V květnu 1994 parlament opět odhlasoval platnost ústavy z roku 1992. Leonid Kravčuk vzápětí podepsal řadu výnosů, jimiž se snažil omezit pravomoci krymských vládních orgánů. Napětí rostlo a znovu hrozil zásah ukrajinské armády. Roku 1993 schválil krymský parlament kvótu pro zastoupení Tatarů, čímž si získal jejich podporu.
Vše se zdánlivě vyřešilo o měsíc později, když prezidentské volby vyhrál údajně prorusky orientovaný kandidát Leonid Kučma. 5. prosince 1994 podepsaly USA, Rusko a Velká Británie „Budapešťské memorandum“, kterým uznaly Krym za součást Ukrajiny. Jak dalece to připomíná Mnichovskou dohodu a ono známé „o nás bez nás“, to nechť si každý zváží sám. Občanů Krymu se opět nikdo neptal.
Navzdory tomu se 4. února 1994 na Krymu konaly prezidentské volby, ve kterých zvítězil Jurij Meškov. V březnu 1995 zrušila Vrchní rada Ukrajiny a ukrajinský prezident krymskou ústavu a tím i úřad krymského prezidenta. Jurij Meškov tyto kroky v parlamentu ostře kritizoval a vyslovil se pro připojení Krymu k Rusku. Zásahem kyjevské vlády byla zrušena i kvóta na zastoupení krymských Tatarů. V říjnu 1995 schválil krymský parlament novou ústavu, tu však vláda v Kyjevě opět neuznala.
Ukrajinský parlament schválil krymskou ústavu až po dalších oklešťovacích úpravách 23. prosince 1998. Jakékoliv změny v této ústavě měly být podmíněny schválením nadpoloviční většinou v ukrajinském parlamentu a prezident měl právo veta k jakémukoliv novému zákonu. Právo Tatarů na zastoupení v krymském parlamentu bylo z ukrajinské (!) strany zamítnuto a stejně tak i uzákonění krymské tatarštiny jako třetího úředního jazyku. Situace na Krymu se přesto uvolnila.
Události po Majdanu
Po majdanské revoluci se však na Ukrajině změnilo příliš mnoho věcí. Nárůst ukrajinského nacionalismu a oživování nacismu s uctíváním Stepana Bandery, to vše začalo obyvatele Krymu doslova děsit. 23. února 2014 ukrajinský parlament zrušil jazykový zákon, který povoloval užívání druhého úředního a vzdělávacího jazyka v regionech, kde žije více než desetiprocentní národnostní menšina. Tento krok se netýkal jenom Rusů, nýbrž i Maďarů (150.000), Bulharů (200.000) a Rumunů (380.000). Jedním z iniciátorů tohoto návrhu byl Oleh Ťahnybok, šéf nacionalistické strany Svoboda.
Poslanci to obhajovali naprosto nesmyslným tvrzením, že „jazykový zákon byl neústavní a neodpovídal evropským právním standardům“. Na Ukrajině bylo (a dosud je) jen velmi málo věcí, které odpovídají evropským standardům. Pokud tam však něco takového bylo, pak to byl právě tento jazykový zákon. Však se také Ukrajinci se zlou potázali. Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko okamžitě vyjádřily své znepokojení a apelovaly na nové vedení Ukrajiny, aby toto rozhodnutí bylo změněno. Rumunský prezident Traian Basescu zdůraznil, že země může zůstat jednotná jedině tehdy, když držitelé moci projeví úctu k národnostním menšinám.
Už v roce 2012, kdy byl zákon za Janukovyčovy vlády přijat, proti němu ukrajinští nacionalisté protestovali. V Kyjevě se proti němu konala demonstrace, kterou policisté rozháněli slzným plynem, a v parlamentu vyvolali nacionalisté rvačku. Julia Tymošenková z vězení prohlásila, že pokud její strana Baťkivščina vyhraje volby, nechá jazykový zákon okamžitě zrušit. Inu, demokratka. Podle nezávislých průzkumů veřejného mínění totiž zákon podporovalo 60% občanů Ukrajiny. Jestli si ovšem někdo myslí, že ukrajinští „patrioti“ jsou ryzí Ukrajinci, pak je na omylu. Julia Tymošenková pochází z rusko-gruzínské rodiny z Dněpropetrovsku.
Arsenij Jaceňuk se dokonce narodil na západě Ukrajiny (Černovice), kde žije víc Rumunů, než Ukrajinců. On sám má ukrajinsko-rumunsko-židovské předky. V mládí se přestěhoval do Kyjeva, ale v letech 2001 – 2003 působil na Krymu jako ministr hospodářství Krymské autonomní republiky. V roce 2005 byl náměstkem guvernéra Oděské oblasti, tedy opět v převážně ruskojazyčného regionu. Dnes je Ukrajincem až do morku kostí a v roce 2012 odmítal jazykový zákon. Jak praví staré české přísloví: „Poturčenec horší Turka.“
Vraťme se do roku 2014. Zrušení jazykového zákona nakonec neprošlo díky vetu prezidenta Turčynova. Nikdo si však nemohl být jist, zda se situace nebude opakovat. Když vznikla nová vláda v Kyjevě, její složení obyvatele Krymu i jejich politiky vyděsilo. Zasedli v ní i extrémní ukrajinští nacionalisté ze strany Svoboda: Oleksandr Syč – místopředseda vlády, Andrij Mochnyk – ministr ekologie a přírodních zdrojů, Ihor Švajka – ministr zemědělství, Ihor Těňuch – ministr obrany. Obavy vzbuzovala především posledně zmíněná funkce. Tím spíše, že šlo o admirála ukrajinského námořnictva. Oleh Ťahnybok, šéf strany Svoboda, se stal předsedou ukrajinského parlamentu. Oleh Mochnyckyj, funkcionář strany Svoboda, se ujal vedení generální prokuratury.
Strana Svoboda vznikla v roce 1991 pod názvem Sociálně-národní strana Ukrajiny. Prohoďte si první dvě slova a budete doma. Od počátku se tato strana vyznačovala sklonem k neonacismu a antisemitismem. Poslanec parlamentu za stranu Svoboda Ihor Mirošnyčenko označil ukrajinskou herečku Milu Kunis za „špinavou židovku“. V březnu 2014 označil Světový židovský kongres stranu Svoboda za neonacistickou a antisemitskou. Oficiálním symbolem strany Svoboda je tzv. „vlčí hák“ (wolfsangel), runový symbol používaný nacisty. Například jej měla ve znaku 2. Tanková divize SS „Das Reich“. V současnosti ho používá i nechvalně známý prapor Azov.
26. února vyhlásil krymský parlament referendum o posílení autonomie. Nikoliv tedy o připojení k Rusku, ani o odtržení, ale jen o posílení autonomie! Naprosto nepochopitelná byla reakce krymských Tatarů. Byla to totiž právě vláda v Kyjevě, která zabránila uznání tatarštiny jako třetího úředního jazyka a zrušila kvótu na jejich zastoupení v parlamentu. Naopak proruští politici na Krymu dlouhodobě prosazovali práva Tatarů, i když marně.
Nyní se krymští Tataři (nebo část z nich) postavili na stranu Kyjeva. 26. února vzali Tataři útokem budovu krymského parlamentu. K nim se připojili i ukrajinští nacionalisté. Toto násilí měl na svědomí poslanec Refat Čubarov, předseda Medžlisu krymských Tatarů, který rozšířil poplašnou a nepravdivou zprávu, že parlament chce odhlasovat připojení Krymu k Rusku. Všude v médiích se hovořilo a psalo a obsazení parlamentu proruskými ozbrojenci. Veřejnosti přitom bylo zamlčeno, že první, kdo se pokusil o násilný převrat na Krymu, byli Tataři a ukrajinští nacionalisté pod vedením Refata Čubarova. Asi to kdekoho překvapí, ale zdrojem této informace není nějaké proruské médium, ale internetové stránky Rádia Svobodná Evropa a Rádia Svoboda (http://www.rferl.org/content/ukraine-crimea-parliament-stormed/25278009.html).
 V ulicích však již byly davy demonstrantů, kteří žádali odtržení Krymu od Ukrajiny a připojení k Rusku. V noci na 27. února obsadili budovu krymského parlamentu proruští ozbrojenci. Druhý den zvolil krymský parlament za premiéra Autonomní republiky Krym Sergeje Aksjonova. 1. března 2014 oznámila krymská vláda, že zmíněné referendum bude již 30. března. Nakonec se konalo již 16. března.
Mezitím na ruské základně v Sevastopolu (od 28. února) přistávaly vrtulníky s ruskými vojáky, kteří posilovali dosavadní kontingent. Vojáci však prozatím zůstávali na základně. Vláda v Kyjevě proti tomu protestovala a varovala, že jakýkoliv pohyb ruských vojáků mimo základnu bude považovat za nepřátelský akt. Podle rusko-ukrajinské smlouvy mohlo být na základně dislokováno až 25.000 ruských vojáků. Ve skutečnosti jich tam bylo i po posílení pouze 6.000. Ukrajina uváděla 16.000. Ani jedno z těchto čísel nenaplňuje stanovenou kvótu. A je pochopitelné, že jejich volný pohyb po Sevastopolu byl zaručen, neboť mnozí z nich měli ve městě rodiny, nakupovali tam apod.
Putinův protigambit
Co tedy mohlo být cílem prohlášení kyjevské vlády? Abychom to pochopili, je nutno se vrátit do doby před Majdanskou revolucí. 5. září 2013 vyhlásilo námořnictvo USA tendr na přestavbu dvou školy. Kde? Představte si, že v SEVASTOPOLU!!! Přihlášky do tohoto podivného výběrového řízení bylo možno podat do konce října. Rekonstrukce školy číslo 5 měla proběhnout pod inženýrským dohledem námořnictva USA.
Zadavatelem tendru byl úřad námořnictva Naval Facilities Engineering Command (NAVFAC). Je to útvar zodpovědný za zabezpečení infrastruktury pro americké námořnictvo. Spadá pod Pentagon a jeho rozpočet je 4 miliardy dolarů ročně. Všechny jsou vždy svědomitě použity výhradně na budování různých zařízení pro americké námořnictvo. Brzy vyšel na světlo světa další dokument z 20. srpna 2013, podle něhož NAVFAC plánoval i rekonstrukci školy číslo 3 taktéž v Sevastopolu. NAVFAC měla také renovovat Státní dětskou nemocnici v Simferopolu. Přestavba škol a nemocnice měla být součástí celého komplexu US Navy. Začátkem roku 2014 začaly na Krymu horečné opravy některých objektů v okolí Sevastopolu, které byly vhodné pro vojenské účely.
Zajisté si nikdo nemůže myslet, že představitelé US Navy se zbláznili a začali financovat filantropické projekty. Je tedy jisté, že USA plánovaly vybudování vojenské námořní základny na Krymu. Vše už bylo doslova na spadnutí. Stačilo vypovědět Rusku smlouvu o pronájmu základny v Sevastopolu, vzápětí překvapit nepočetný kontingent ruských námořníků pomocí ukrajinské armády z pevniny a amerických lodí z moře. Jenže ještě nebylo vše dokonale připraveno a v první fázi bylo nutné ruské vojáky uzavřít a izolovat na jejich základně.
Krátce po ruské anexi Krymu premiér Aksjonov všechny tyto tendry zrušil, přičemž na svém kontu na Twitteru neprozřetelně uvedl, že šlo o „tendr na přestavbu školy číslo 5 na ženijní základnu americké vojenské flotily“.
Nepředbíhejme však. 1. března požádal Aksjonov prezidenta Putina o pomoc se zajištěním míru a pořádku. Proruští ozbrojenci za podpory ruských vojáků obsadili všechny klíčové objekty na Krymu. Bývalý generální konzul ČR v Rusku Vladimír Votápek se domnívá, že rozhodnutí o připojení Krymu k Rusku muselo padnout mnohem dříve, „než v Kyjevě zvítězila revoluce proti Janukovyčovu režimu“, protože operace typu okupace Krymu se obvykle připravují měsíce.
To je bezesporu možné. Potíž je v tom, že plány na vypovězení ruských vojáků ze Sevastopolu a odevzdání základny námořnictvu USA jsou zřejmě ještě starší. Je tedy velmi pravděpodobné, že v Moskvě se o těchto plánech dozvěděli a prezidentu Putinovi bylo jasné, že pokud nebude jednat, Rusko Sevastopol ztratí.
Z toho všeho je patrné, že události kolem odtržení Krymu jsou daleko komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. To, co zpočátku vypadalo jako jednoduchý konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem, se po poznání nových informací mění v geopolitický boj dvou mocností, ve kterém je Ukrajina pouhou figurkou na šachovnici. Je to však americká figurka. Co horšího, je to figurka náhradní. USA nešlo o získání Ukrajiny, nýbrž o Krym či alespoň Sevastopol a Ukrajina byla pouhým nástrojem k získání námořní základny pro ovládnutí Černého moře.
USA a Rusko si zde zahrály něco jako šachový gambit, což je postup, v němž hráč něco obětuje, aby dosáhl poziční výhody, zostření hry nebo znepřehlednění situace, z něhož pak může těžit. Soupeř často reaguje způsobem, který se nazývá protigambit. V takovém případě oběť nepřijme a nabídne svou vlastní figurku, aby vzápětí sebral jinou, kterou první hráč rozhodně obětovat nechce.
Vše vypadá, že Ukrajina a nikoliv Krym byla nabídnuta Rusku jako obětovaná figurka. Události na Majdanu, vedoucí k násilnému svržení řádně a demokraticky zvoleného prezidenta, vraždění policistů a naopak střelba do demonstrantů, ale především cíl toho všeho – odklon Ukrajiny od Ruska, to vše mohlo vyvolat ozbrojený zásah ze strany Ruska. Chování Majdanovců v oblastech na východě Ukrajiny, zrušení jazykového zákona, to vše si přímo koledovalo o ruský zásah.
Nebylo by to tak daleko od věci. Veškeré zkušenosti z dob Sovětského svazu tomu napovídaly. Potlačení povstání v NDR roku 1953, stejný postup Moskvy roku 1956 v Maďarsku a nakonec likvidace pražského jara roku 1968 a následná okupace Československa. Kdyby byl Putin jenom trochu stejný jako sovětští vládci, vtrhla by ruská armáda na Ukrajinu a bylo by po Majdanu.
Připomeňme si, že v únoru byly již porevoluční události v plném proudu. V Oděse došlo ke střetům dokonce již 26. ledna, kdy se 2.000 přívrženců Majdanu pokusilo násilím svrhnout místní orgány moci, avšak Anti-majdanovci proti nim postavili barikády a jejich útok odrazili. Další konfrontace zde probíhaly během celého února. 22. února svrhli Majdanovci místní správu v Charkově, což vyvolalo protidemonstraci několika tisíc Anti-majdanovců.
Co by se dělo dál? Rusko by bylo prohlášeno za agresora. Americké lodě včetně těch letadlových by vpluly ve velkém množství do Černého moře, pravděpodobně kvůli „ochraně amerických zájmů“ (pro americké voliče), na „obranu spojenců USA v NATO“ (pro občany Evropy) a na „ochranu demokracie“ (pro zbytek světa). Následné zabrání Krymu by už bylo pouhou epizodou. Ve skutečnosti byl Krym hlavním cílem.
Ani vyhlášení nezávislosti Krymu by Američanům nebylo zcela proti mysli, spíše naopak. Pokud by Rusko okupovalo Ukrajinu, smlouva o pronájmu základny v Sevastopolu by ztratila platnost a nezávislý Krym by se stal snadno mezinárodním protektorátem. A Sevastopol by spadl Američanům do klína jako zralá hruška.
Inu, chybička se vloudila. Ukázalo se, že současné Rusko není Sovětský svaz a že Putin není Brežněv. Kdyby politika byla jako hra v šachy a politici šachisté, pak Putin je mezi nimi jako Garri Kasparov. Nechal nastrčenou figurku Ukrajiny být a soustředil se na to, co považoval za podstatné: na Krym.
Vojáci, kteří Krym obsadili, nebyli jen tak ledajací příslušníci ruské armády. Byly to speciální jednotky vojenské rozvědky GRU a námořní pěchoty. K závěrům amerických expertů napsal list The New York Times mimo jiné toto: „Ruská armáda na Krymu demonstrovala vojenskou strategii 21. století: kyberútoky kombinované s energickou informační kampaní a špičkově vycvičenými speciálními silami.“ „Je to zásadní posun v přístupu ruských pozemních sil k problému, prohlásil bývalý velitel NATO admirál John Stavridis. Znalci prý mluví o úspěchu modernizace ruské armády, jež začala v roce 2008. Na Krymu Moskva předvedla asi 30tisícovou elitu svých speciálních a výsadkových sil a ukázala široký inventář výzbroje a výstroje až po jednotlivého vojáka.
Na pozadí tohoto geopolitického boje se odehrávaly již popsané události na Krymu. Obsazení parlamentu proruskými ozbrojenci po předchozím útoku Tatarů i vyhlášení referenda, to vše nebylo v ruské režii. Zásah ruské armády přišel až o pár dní později. Nicméně ruskému prezidentovi muselo být jasné, k čemu to vše směřuje. Možná to plánoval jinak, nejspíš pomaleji, ale nyní musel jednat rychle. Obsazení Krymu ruskou armádou bylo jediným východiskem.
Po roce 1989 se NATO neustále přibližovalo k ruským hranicím. Černé moře má obšancované z jihu (Turecko) i ze západu (Rumunsko a Bulharsko). Nyní je možné umístit základny NATO i na Ukrajině. Pokud by například americká armáda získala Sevastopol, Rusko by se ocitlo doslova v kleštích.
Hlas lidu
Těžko říci, zda se Rusko obsazením Krymu dopustilo porušení mezinárodního práva. Z hlediska historického je to velmi sporné a nedá se říci, že by právo Ukrajiny na Krym bylo nezpochybnitelné. Chruščovův přesun Krymu na Ukrajinu nese všechny znaky despotické politiky SSSR. Z hlediska mezinárodních smluv se sice zdá, že Krym patří jednoznačně Ukrajině, avšak nelze vytrhnout jednu smlouvu z kontextu dalších smluv a mezinárodních závazků a potom se s ní ohánět.
Ale v tom všem se zapomíná na to nejpodstatnější. Politici, novináři, politologové a vůbec všichni, kteří se do toho míchají, neustále mluví a píší o Krymu pouze jako o území. O lidech, kteří na tom území žijí, se nikdo příliš nezmiňuje.
Nanejvýš se někdo pokrytecky zajímá o krymské Tatary. Ano, pár tatarských politiků doplatilo na svůj pokus násilný převrat a na své spojenectví s ukrajinskými nacionalisty. To je asi vše, co se stalo. K žádnému národnostnímu útlaku nedochází. Na Krymu jsou dnes uznány tři úřední jazyky: ruština, ukrajinština a krymská tatarština. 18. června 2014 přijal krymský parlament zákon, podle něhož je zaručeno kompletní třístupňové vzdělání ve všech třech úředních jazycích. Vicepremiérem krymské vlády je Tatar Ruslan Bálbek.
Většina Tatarů, kteří po připojení Krymu k Rusku odešli na Ukrajinu, se již vrátila zpátky na poloostrov (zdroj hlavnespravy.sk). Odešlo jich asi 600 až 800 a 450 se jich už vrátilo. Z politiky ukrajinské vlády jsou rozčarovaní a na Krymu urychleně žádají o ruské občanství. Na Krym nyní prchají i Tataři z Chersonské oblasti, protože odmítají narukovat do války. Vracejí se i potomci krymských Tatarů, kteří byli za Stalina deportováni do Tatarstánu. Video, na kterém Tataři v Bachčisaraji nadšeně vítají ruského prezidenta Putina a tisknou mu ruce (eurasia24.cz), se patrně do České televize nedostane. Jediné, co tam pronikne, jsou řeči předáků Medžlisu, kteří už rok žijí v Kyjevě a odtamtud podávají své zasvěcené „zprávy“ o tom, co se děje na Krymu.
Jenže Krym nejsou pouze Tataři. Jsou to i Rusové a Ukrajinci, kteří zde žijí, všichni občané Krymu. 16. března 2014 se na Krymu konalo referendum. Volební účast byla 83%, pro připojení Krymu k Rusku hlasovalo 96% voličů. Ukrajinská vláda výsledky referenda neuznala a stejně tak i USA a země EU. Referendum uznaly jiné státy.
V případě Ruska a Číny mohou evropští a američtí politici namítat, že nejde o demokratické státy. Jenže referendum uznaly i demokratické státy: Indie, Brazílie, Jihoafrická republika, Kyrgyzstán, Nikaragua nebo Arménie. Otázka však zní, zda má vůbec nějaká zahraniční vláda právo určovat, zda krymské referendum bylo či nebylo legitimní. Jakým právem si vláda USA nebo třeba Německa nárokuje toto posuzovat? Má snad Barack Obama na Krymu volební právo? Je Angela Merkelová krymskou občankou? Odpovědi jsou záporné. V tomto směru má hlas kteréhokoliv občana Krymu větší váhu, než hlas amerického prezidenta nebo německé kancléřky. Respektive prezidenta USA nebo německé kancléřky nemá absolutně žádnou váhu. Z jednoho prostého důvodu: nikdo z nich není občanem Krymu.
Referendum je vrcholným projevem svobodného občana. Je spíše ostudou demokratických politiků, že toto právo občanům Krymu upírají. Pokud si chtěli utvořit názor (nikoliv soud) o právoplatnosti krymského referenda, měli možnost se jej jako pozorovatelé zúčastnit. Pokud tuto šanci nevyužili, mají jediné právo: mlčet. Pokud si chceme vytvořit vůbec nějaký relevantní názor, přečtěme si slova těch, kteří se zúčastnili.
Mateus Piskorski, vůdce mise evropských pozorovatelů a polský poslanec: „Naši pozorovatelé nezaregistrovali žádné porušení volebních předpisů.“
Ewald Stadler, poslanec Evropského parlamentu: „Na Krymu se nekonalo žádné referendum pod hlavněmi pušek. Neviděl jsem nic, so byť jen připomínalo nátlak… Lidé se sami chtěli vyslovit.“
Pavel Černěv, bulharský poslanec parlamentu: „Organizace a procedury jsou na 100 procent v souladu s evropskými standardy.“
Johann Gudenus, poslanec Vídeňské městské rady: „Podle našeho názoru – když lidé chtějí rozhodnout o své budoucnosti, tak by měli mít právo to udělat, a mezinárodní komunita by to měla respektovat. Je to na lidech Krymu, aby si odhlasovali svou vlastní budoucnost. Samozřejmě, že Kyjev nad tím nejásá, ale i tak budou muset hlasování lidu Krymu akceptovat a respektovat ho.“
Milenko Baborats, srbský pozorovatel: „Lidé svobodně tím nejdemokratičtějším způsobem, ze všech míst, kde jsme byli, vyjádřili svou vůli … Během toho dne jsme neviděli jediné porušení legitimity tohoto procesu.“
Srdja Trifkovic, pozorovatel ze Srbska: „Přítomnost vojsk v ulicích téměř neexistuje a jedinou věcí, která by takovou věc připomínala, jsou neozbrojení Kozáci středního věku rozmístění před parlamentní budovou v Simferopolu. Když se ale podíváte na lidi, jak ve volebních střediscích, tak v ulicích, vypadají jak v Jaltském letovisku včera odpoledne, upřímně si myslím, že byste v jižním Chicagu nebo v New Yorku v Harlemu, nebo kdekoliv tam někde, cítili daleko větší napětí.“
Milan Šarapatka, poslanec parlamentu ČR za hnutí Úsvit: „My jsme tady druhý den a já jsem v této oblasti neviděl jediného vojáka. To mohu přísahat.“
Miloslav Soušek, starosta Vysokého Mýta: „Je to nádherné. Myslel jsem, že jedu do poloválečného stavu, a místo toho je tady jen nadšení lidí, kteří chodí k urnám s dětmi i celými rodinami. Vsjo charašo.“
Zde je také odpověď na otázku, komu patří Krym. Patří v první řadě občanům Krymu. Oni zde žijí a pracují, oni tvoří společnost. To jejich předkové tu za 2. světové války bojovali, trpěli, krváceli a umírali. Oni a jejich předkové také budovali města a jejich infrastrukturu, stavěli zdejší letoviska, obdělávali půdu, zakládali zdejší vinice a ovocné sady, lovili ryby a zápasili s mořem o živobytí a ze země dobývali železnou rudu.
Jistěže si v referendu nemohli vybrat například úplnou samostatnost. Krym není dostatečně soběstačný v základních životních potřebách obyvatel (nedostatek sladké vody). Avšak v rámci možností byla voličům poskytnuta možnost volby. První otázka referenda zněla: "Jste pro sjednocení Krymu s Ruskem jako součástí Ruské federace?" Druhá otázka: "Jste pro obnovení ústavy z roku 1992 a statusu Krymu jako součást Ukrajiny?" Druhá možnost znamenala širokou autonomii v rámci Ukrajiny, nic více a nic méně.
Ukrajinská vláda označila referendum za neústavní. Dokázal by někdo vymyslet ještě větší blbost? Velká část celostátních referend je totiž neústavní. Jako příklad uveďme skotské referendum o nezávislosti Skotska. Z hlediska obsahu bylo neústavní, protože podle ústavy je Skotsko součástí Velké Británie. Kdyby se Skotové tehdy rozhodli osamostatnit, bylo by to vlastně v rozporu s ústavou. Jenže ústava není posvátná kniha ani žádné tabu.
A ukrajinská ústava je typickým příkladem tzv. oktrojované ústavy, alespoň v širším smyslu. O základních principech uspořádání nezávislé Ukrajiny bylo rozhodnuto již před jejím vznikem. 19. června 1991 schválil koncepci nové ústavy Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR, který určil, že novou formou vlády bude prezidentský systém, v němž prezident má i zákonodárnou pravomoc. Roku 1994 toho využil prezident Leonid Kučma, když parlamentu předložil návrh ústavního zákona, který významně omezoval moc parlamentu a prezidentovi dala právo jmenovat vládu bez souhlasu parlamentu, rozhodovat o územní integritě a teritoriální nedělitelnosti Ukrajiny a má právo absolutního veta vůči zákonům, schváleným parlamentem.
7. června roku 1995 se Kučmovi podařilo nátlakem a hrozbami přinutit většinu poslanců ke schválení tzv. Konstituční dohody. Ta však nebyla schválena ústavní většinou poslanců. Byla tedy protiústavní a měla platit pouze jeden rok. Její součástí byla dohoda, že do roka bude včleněna do ústavy. Jenže ústavní většinu poslanců se podařilo získat až rok a dvacet dní po uzavření Konstituční dohody. Parlament přesto novou ústavu schválil, i když tím do ní včlenil dohodu již v té době neplatnou.
Referendum tato ústava povoluje. To však nikdy nebylo vnímáno jako právo lidu na jeho účast na legislativním procesu, nýbrž jako prostředek vydírání ze strany prezidenta. Vzhledem k tomu se jedná o tzv. konstituční referendum, které může pouze potvrdit prezidentský návrh zákona, pozměňující ústavu. Na základě výsledků referenda sice lze měnit i státní hranice, avšak bez prezidentského návrhu je každé referendum neplatné. Je zajímavé, že tento nedemokratický systém vlády západní státy tolik kritizovaly, přitom však přijaly argumenty, jež z tohoto systému přímo vyplývaly.
Novinám vévodily palcové titulky typu: „Svět krymské referendum neuznává.“ Jaký svět? Svět politiků, kteří upírají občanům právo, aby rozhodovali o své budoucnosti? Svět novinářů, kteří u toho nebyli a raději papouškují vyjádření ukrajinské vlády? Jsou to ti samí, kteří v současnosti zpochybňují výsledky britského referenda a o premiérovi Davidovi Cameronovi říkají, že udělal chybu. Naopak. Udělal správnou věc. Tím, že se navíc rozhodl výsledky tohoto referenda respektovat, přestože byl proti brexitu, dokázal, že je skutečným demokratem a pro demokracii toho udělal víc, než žvanilové z Bruselu.

1 komentář: